Cíl: rozvíjet u dětí pochopení role zvířat během války. Ukázat jejich přínos k vítězství. Pěstovat pocity úcty a vděčnosti k našim menším bratrům.
Vzdělávací: vyprávět, jaká zvířata pomáhala lidem na frontě a v týlu. Vysvětlit, jakou práci vykonávala. Uvést skutečné příběhy.
Vzdělávací: rozvíjet zájem o historii, paměť a pozornost prostřednictvím příběhu A. Mityajeva „Pytel ovesné kaše“ a vizuálních materiálů (fotografií).
Vzdělávací: vlastenecká výchova. Rozvíjet laskavý vztah k přírodě a zvířatům.
Velká vlastenecká válka byla těžkou zkouškou nejen pro lidi, ale i pro naše čtyřnohé přátele. Dnes si povíme o tom, jak zvířata pomáhala vojákům a zachránila tisíce životů.
Psi sloužili jako sanitáři, ženisti a demoliční experti.
Čtyřnozí zdravotníci vyhledávali zraněné vojáky pod palbou a dodávali léky přímo na bojiště. Vytahovali těžce zraněné vojáky zpod palby a někdy dokonce přinášeli jídlo hladovým vojákům.
Pes jménem Džulbars našel 7468 min. Byla oceněna medailí a během Vítězné přehlídky byla nesen v náručí přes Rudé náměstí!
V té době nebyly telefony jako dnes. Proto se důležité zprávy přenášely holuby! Němci je dokonce lovili, ale našim holubům se podařilo doručit dopisy!
Koně byli na frontě nenahraditelní. Přepravovali zbraně, munici a potraviny. Koně byli také používáni k odklízení sněhu s cest v zimě nebo k překračování řek v létě.
Během blokády Leningradu kočky chránily obyvatele města před invazí hlodavců. Díky těmto malým hrdinům bylo možné uchovat některé potraviny.
Dnes vám chci představit příběh Anatolije Mityajeva „Pytel ovesné kaše“
Anatolij Miťajev „Pytel ovesné kaše“
Toho podzimu pršely dlouhé studené deště. Země byla promočená vodou, silnice byly blátivé. Na venkovských cestách, až po nápravy uvízlé v blátě, stály vojenské nákladní vozy. Zásoby potravin se značně zhoršily. V kuchyni vojáků kuchař vařil každý den jen polévku z krekrů: sypal drobky z krekrů do horké vody a dochucoval solí.
V takových hladových dnech našel voják Lukašuk pytel ovesné kaše. Nic nehledal, jen se opřel ramenem o stěnu zákopu. Zhroutila se hrouda vlhkého písku a všichni v díře viděli okraj zelené brašny.
– To je ale nález! – zaradovali se vojáci, – Bude hostina. Uvaříme kaši!
Jeden běžel s kbelíkem pro vodu, jiní začali hledat dříví a další už měli připravené lžíce.
Ale když se jim podařilo rozdmýchat oheň a ten už bušil o dno kbelíku, skočil do zákopu neznámý voják. Byl hubený a zrzavý. Obočí nad modrýma očima mělo také rudé. Jeho kabát byl obnošený a krátký. Na nohou měl obmotky a obnošené boty.
„Hej, lidi!“ křičel chraplavým, chladným hlasem, „Dejte mi tu tašku! Jestli jste ji tam nedali, tak si ji neberte.“
Svým vzhledem všechny prostě ohromil a hned mu dali tašku.
A jak je nemohli vrátit? Podle frontového zákona je vrátit museli. Vojáci si při útoku schovávali brašny s výstrojí v zákopech. Aby to bylo snazší. Samozřejmě existovaly brašny bez majitele: buď se pro ně nedalo dostat (to platí, pokud byl útok úspěšný a bylo nutné vyhnat fašisty), nebo voják zemřel. Ale jakmile majitel přišel, rozhovor byl krátký – vraťte je.
Vojáci mlčky sledovali, jak zrzavý muž nesl na rameni drahocennou tašku. Jen Lukašuk neodolal a vtipkoval:
– Podívejte, jak je hubený! Dali mu jídlo navíc. Ať si ho sní. Když nepraskne, možná ztloustne.
Přišlo chladné počasí. Napadl sníh. Země zmrzla a ztvrdla. Byly zřízeny zásobovací trasy. Kuchař vařil v kuchyni na kolečkách zelnou polévku s masem, hrachovou polévku se šunkou. Všichni zapomněli na zrzavého vojáka a jeho ovesnou kaši.
Připravovala se velká ofenzíva.
Po skrytých lesních cestách, roklemi, se pohybovaly dlouhé řady pěších praporů. V noci traktory táhly na frontu děla, tanky se posouvaly dál.
Lukašuk a jeho kamarádi se připravovali na ofenzívu. Byla ještě tma, když děla zahájila palbu. Rozednilo se – na obloze začala bzučet letadla.
Shazovali bomby na fašistické zákopy a stříleli z kulometů na nepřátelské zákopy.
Letadla odletěla. Pak zaburácely tanky. Pěšáci se za nimi vrhli do útoku. Lukašuk a jeho kamarádi také běželi a stříleli z kulometu. Hodil granát do německého zákopu, chtěl hodit další, ale nestihl: kulka ho zasáhla do hrudi. A on spadl. Lukašuk ležel ve sněhu a necítil, že je sníh studený. Uběhl nějaký čas a přestal slyšet řev bitvy. Pak přestal vidět světlo – zdálo se mu, že nastala temná, tichá noc.
Když se Lukašuk probral, uviděl zdravotníka. Ten mu ránu obvázal a uložil Lukašuka do člunu – překližkových saní. Sáně se začaly ve sněhu klouzat a houpat. Z toho tichého houpání se Lukašukovi zatočila hlava. Ale nechtěl, aby se mu zatočila hlava – chtěl si vzpomenout, kde viděl tohohle zdravotníka, zrzavého a hubeného, v obnošeném kabátu.
– Vydrž, bratře! Nestyď se – přežiješ. – slyšel slova sanitáře.
Lukašukovi se zdálo, že tenhle hlas znal už dlouho. Ale už si nemohl vzpomenout, kde a kdy ho slyšel.
Lukašuk se probral, když ho přenášeli z lodi na nosítka, aby ho odnesli do velkého stanu pod borovicemi: tady, v lese, vojenský lékař vyndával zraněným kulky a šrapnely.
Lukašuk ležel na nosítkách a uviděl saňový člun, na kterém ho vezli do nemocnice. K saním byli postroji přivázaní tři psi. Leželi ve sněhu. Rampouchy jim přimrzly k srsti. Jejich čenichy byly pokryté jinovatkou a oči měli napůl zavřené.
K psům přistoupil zdravotník. V rukou držel helmu plnou ovesné kaše. Lila se z ní pára. Zdravotník zabořil helmu do sněhu, aby ji ochladil – horké věci psům škodí. Zdravotník byl hubený a zrzavý. A pak si Lukášuk vzpomněl, kde ho viděl. Byl to on, kdo skočil do zákopu a vzal jim pytel ovesné kaše.
Lukašuk se na sanitáře usmál jen rty a zakašlával a lapal po dechu a řekl:
– A ty, Rede, jsi nikdy netloustl. Snědl jsi sáček ovesné kaše sám a pořád jsi hubený.
Zřízenec se také usmál, pohladil nejbližšího psa a odpověděl:
– Snědli ovesnou kaši. Ale vezli tě tam včas. A já tě hned poznal. Jakmile jsem tě uviděl ve sněhu, poznal jsem tě. – A dodal s přesvědčením: – Přežiješ! Nestyď se!
Lidi, válka byla velmi těžká, ale naši lidé vyhráli, protože všichni drželi pohromadě. Na to si vždycky pamatujme!
Lidi, co nového jste se dnes naučili?
Která fakta nebo příběh vás nejvíce zaujali? Proč?
Jak těžké si myslíte, že to bylo pro zvířata během války?
Prosím, nakreslete zvířecího hrdinu.
A v naší době probíhá speciální operace na ochranu civilistů na hranicích naší vlasti. A v naší době čtyřnozí přátelé také pomáhají bojovníkům na frontě.
Chtěli byste pomoci našim čtyřnohým kamarádům?
Co si o tom myslíte? Co pro ně můžeme udělat?
Publikace k tématu:
Didaktická hra pro starší předškolní věk „Města hrdinů Velké vlastenecké války“ Pedagog MBDOU mateřská škola č. 54 Kovrov Kurnina Lyubov Vladimirovna. Vážení kolegové, představuji vám autorovu didaktiku.
Dětská mistrovská třída ručních prací – tvorba plakátu „Zvířata během Velké vlastenecké války“ V rámci práce na dlouhodobém, komplexním, informačním a vzdělávacím projektu „Povím ti o válce“ jsme dětem vyprávěli.
Výroba kolektivního řemesla a konverzace na téma „Kozáci během Velké vlastenecké války“ k 9. květnu V předvečer Velkého dne vítězství se s kozáky naší mateřské školy konala lekce o výrobě kolektivního řemesla, které obdrželo.
