0+
Mimo město bylo dobře! Bylo léto, žito už zežloutlo, oves se zelenal, seno bylo vymeteno do stohů; Po zelené louce se procházel dlouhonohý čáp a povídal si egyptsky – tento jazyk se naučil od své matky. Za poli a loukami se v houští rozprostíraly rozsáhlé lesy s hlubokými jezery. Ano, za městem bylo dobře! Na slunném slunci ležel starý panský dům, obklopený hlubokými příkopy naplněnými vodou; od samého plotu až k vodě rostl lopuch, tak velký, že malé děti mohly stát pod největším z jeho listů v plné výšce. V lopuchovém houští bylo hluché a divoké jako v hustém lese a tam seděla kachna na vejcích. Dlouho seděla a byla z toho sezení docela unavená, málo ji navštěvovali: jiné kachny rády plavaly podél příkopů, než aby seděly v lopuchu a kvákaly s ní.
Nakonec skořápky z vajec praskly. „Pí! pí! – bylo od nich slyšet: žloutky ožily a vystrčily nos ze skořápek.
– Naživu! Naživu! – kachna kvákala a kachňata si pospíšila, nějak vylezla a začala se rozhlížet kolem sebe a dívala se na zelené listy lopuchu; matka do nich nezasahovala – zelená barva je dobrá pro oči.
– Jak velký je svět! – řekla kachňata. Samozřejmě! Bylo to tady mnohem prostornější než ve skořápce.
– Myslíš, že je tady celý svět? – řekla matka. – Ne! Táhne se daleko, daleko, za zahradu, na kněžské pole, ale v životě jsem tam nebyl. No, to je ono, jsi tady? – A vstala. – Ne, ne všechny! Největší vejce je neporušené! Skončí to brzy? Vážně, už mě to nebaví.
A znovu se posadila.
– No, jak se máš? – podívala se na ni stará kachna.
– Ano, zbývá ještě jedno vejce! – řekla mladá kachna. – Sedím a sedím, ale nemá to smysl! Ale podívejte se na ostatní! Prostě krásné! Strašně se podobají svému otci! Ale on, takový bezcenný ubožák, mě nikdy nenavštívil ani jednou!
– Počkej chvíli, podívám se na vejce! – řekla stará kachna. – Může to být krůtí vejce! Taky jsem byl jednou podveden! No, trýznil jsem se, když jsem vytáhl krůtí kuřátka! Vášnivě se bojí vody; Už jsem kvákal, volal a tlačil je do vody – nepřijdou, a to je konec! Nech mě se podívat na vejce! No, to je! Turecko! Vzdej to a jdi učit ostatní plavat!
– Budu sedět! – řekla mladá kachna. “Seděl jsem tak dlouho, že bych mohl sedět o něco déle.”
– Cokoli! – řekla stará kachna a odešla.
Konečně praskla skořápka největšího vejce. „Pí! pi-i!” – a vypadlo odtamtud obrovské ošklivé kuřátko. Kachna si ho prohlédla.
– Strašně velký! – řekla. – A úplně jiný než ostatní! Je to opravdu krocan? No, bude se mnou ve vodě, i kdybych ho tam měl tlačit silou!
Druhý den bylo nádherné počasí, zelený lopuch byl celý zalitý sluncem. Kačer s celou rodinou šel do příkopu. Bultikh! – a kachna se ocitla ve vodě.
– Následuj mě! Naživu! – zavolala kachňata a jedno po druhém také cákalo do vody.
Zpočátku jim voda zakrývala hlavy, ale pak se vynořili a plavali tak, že nemohli. Jejich tlapy fungovaly tak; ošklivé šedé káčátko drželo krok s ostatními.
– Co je to za krocana? – řekla kachna. – Podívejte se, jak pěkně pádluje tlapkami, jak se drží rovně! Ne, tohle je můj vlastní syn! Ano, není vůbec špatný, když se na něj dobře podíváte! No, rychle, rychle, za mnou! Nyní vás uvedu do společnosti – půjdeme na drůbeží dvůr. Ale drž se u mě, aby na tebe nikdo nešlápl, a pozor na kočky!
Brzy jsme dorazili na drůbežárnu. Otcové! Co to tady bylo za hluk a rozruch! O hlavu jednoho úhoře se popraly dvě rodiny a nakonec to padlo na kočku.
– Takhle to na světě chodí! – řekla kachna a olízla si zobák jazykem, – chtěla také ochutnat úhoří hlavu. – No, dobře, pohni tlapkami! – řekla kachňatům. – Kvákej a klaň se té staré kachně támhle! Je tu nejslavnější! Je španělského plemene a proto je tak tlustá. Vidíš tu červenou skvrnu na její tlapce? Jak krásné! Toto je nejvyšší vyznamenání, které může kachna získat. Lidé dávají jasně najevo, že ji nechtějí ztratit; podle této náplasti ji poznají lidé i zvířata. No, je to živé! Nedržte tlapky u sebe! Dobře vychované káčátko by mělo mít tlapky od sebe a otočit je ven, jako táta a máma! Takhle! Teď se ukloňte a kvákejte!
Kachňata to udělala; ale ostatní kachny se na ně podívaly a nahlas řekly:
– No, pořád je tu celá horda! Bylo nás opravdu málo! A jeden je tak ošklivý! Nebudeme ho tolerovat!
A teď jedna kachna vyskočila a klovala ho na krk.
– Nechte ho být! – řekla matka kachna. -Nic ti neudělal!
“To je pravda, ale je to tak velké a zvláštní!” – odpověděl tyran. – Musí ho pořádně zmlátit!
-Máte hezké děti! – řekla stará kachna s červenou skvrnou na noze. – Všichni jsou moc milí, až na jednoho. Tenhle se nepovedl! Bylo by hezké to předělat!
– V žádném případě, vaše ctihodnosti! – odpověděla matka kachna. “Je ošklivý, ale má laskavé srdce a neplave o nic hůř, troufám si říci, lépe než ostatní.” Myslím, že časem poroste, bude hezčí nebo se zmenší. Zůstalo ve vajíčku, proto se to úplně nepovedlo. “A přejížděla nosem po peřích velkého káčátka.” “Kromě toho je to kačer a kačer opravdu nepotřebuje krásu.” Myslím, že dospěje a prorazí si cestu!
— Zbytek káčátek je velmi, velmi roztomilý! – řekla stará kachna. – No, chovej se jako doma, a když najdeš úhoří hlavu, můžeš mi ji přinést.
Začali se tedy chovat jako doma. Jen to ubohé káčátko, které se vylíhlo později než všichni ostatní a bylo tak ošklivé, klovali, strkali a posmívali se mu úplně všichni – jak kachny, tak slepice.
– Je příliš velký! – řekli všichni a indický kohout, který se narodil s ostruhami na nohou, a proto si o sobě představoval císaře, se našpulil a jako loď v plných plachtách přiletěl k káčátku, podíval se na něj a začal vztekle žvatlat. ; jeho hřeben byl tak plný krve. Chudák káčátko prostě nevědělo, co dělat nebo co dělat. A on se musel narodit tak ošklivý, jakýsi druh posměchu pro celý drůbežářský dvůr!
První den probíhal takto, pak se situace ještě zhoršila. Všichni chudáka pronásledovali, dokonce i jeho bratři a sestry mu rozzlobeně říkali:
“Kdyby tě jen ta kočka odtáhla pryč, ty odporný zrůdo!”
A matka dodala:
– Moje oči by tě neviděly!
Kachny ho klovaly, kuřata ho oškubala a dívka, která dávala krmení ptákům, ho kopla.
Káčátko to nevydrželo, přeběhlo přes dvůr a – přes plot! Z křoví ve strachu vylétali ptáčci. “Báli se mě, jsem tak ošklivá!” – pomyslelo si káčátko a rozběhlo se, aniž by vědělo kam. Běhal a utíkal, až se ocitl v bažině, kde žily divoké kachny. Unavený a smutný tam seděl celou noc.
Ráno kachny vylétly z hnízd a spatřily nového soudruha.
-Kdo jsi? – zeptali se a káčátko se otočilo a uklonilo se na všechny strany, jak to jen šlo.
– Jsi ošklivá! – řekly divoké kachny. “Ale to nás nezajímá, jen nepřemýšlej o tom, že se s námi spojíš!”
Chudinka! Kde na to vůbec mohl myslet! Kdyby ho jen nechali sedět v rákosí a pít bažinovou vodu.
Strávil dva dny v bažině, třetího dne se objevili dva divocí gangři. Nedávno se vylíhla z vajec, a proto se předvedli velmi hrdě.
– Poslouchej, kamaráde! – řekli. “Ty jsi takový blázen, že tě máme opravdu rádi!” Chcete s námi létat a být svobodným ptákem? Nedaleko odtud, v jiné bažině, žijí pěkné malé divoké husy. Vědí, jak říct: “Utíkej, rap!” Jsi takový podivín, že s nimi budeš mít velký úspěch!
„Prásk! pow!” – náhle zazvonilo nad močály a oba gandři padli do rákosí mrtví; voda byla potřísněna krví. „Prásk! pow!” – ozvalo se znovu a z rákosí se zvedlo celé hejno divokých hus. Začala střelba. Lovci ohradili bažinu ze všech stran; někteří z nich seděli ve větvích stromů přečnívajících nad bažinou. Modrý kouř zahalil stromy do mraků a visel nad vodou. Přes bažinu cákali lovečtí psi; rákosí se kývalo ze strany na stranu. Ubohé káčátko nebylo ani živé, ani mrtvé strachem a chtělo jen schovat hlavu pod křídlo, když hle, před ním byl lovecký pes s vyplazeným jazykem a jiskřivýma zlýma očima. Přiblížila ústa k káčátku, odhalila ostré zuby a běžela dál.
– Bůh žehnej! — vydechlo káčátko. – Bůh žehnej! Jsem tak ošklivá, že i pes by mě nerad kousl!
A schoval se v rákosí; Každou chvíli mu nad hlavou létaly kulky a ozývaly se výstřely.
Střelba utichla až večer, ale káčátko se ještě dlouho bálo pohnout. Uběhlo ještě několik hodin, než se odvážil vstát, rozhlédnout se a rozběhnout se dál přes pole a louky. Foukal tak silný vítr, že se káčátko sotva hýbalo. Se setměním došel do chudé chatrče. Chata byla tak zchátralá, že byla připravena spadnout, ale nevěděla na kterou stranu, proto se držela. Vítr neustále zvedal káčátko — musel jsi ocas opřít o zem!
Vítr však stále sílil; Co mělo káčátko dělat? Naštěstí si všiml, že dveře od chatrče vypadly z jednoho pantu a visí úplně nakřivo; člověk mohl volně proklouznout touto mezerou do chatrče. Tak to udělal.
V chatrči žila stará žena s kočkou a slepicí. Nazvala kočku synem; věděl, jak se prohnout v zádech, vrnět a dokonce i vydávat jiskry, když ho hladili proti srsti.
Kuře mělo malé krátké nohy a přezdívalo se mu Krátkonohé; pilně snášela vajíčka a stará ji milovala jako dceru.
Ráno si toho mimozemšťana všimli: kočka začala vrnět a kuře začalo kvokat.
– Co je tam? – zeptala se stařena, rozhlédla se a všimla si káčátka, ale pro svou slepotu si ho spletla s tlustou kachnou, která se zatoulala z domu.
– Jaký nález! – řekla stará dáma. – Teď budu mít kachní vejce, pokud to není kačer. No uvidíme, vyzkoušíme!
A káčátko bylo přijato na testování, ale uplynuly tři týdny a vejce stále nebyla. Pánem domu byla kočka a paní byla kuře a oba vždy říkali: “My a celý svět!” Považovali se za polovinu celého světa a navíc za jeho nejlepší polovinu. Káčátku se zdálo, že na tuto věc může být jiný názor. Kuře to však nesneslo.
-Umíš snášet vejce? – zeptala se káčátka.
– Ne!
– Tak měj jazyk na vodítku!
A kočka se zeptala:
– Dokážete se prohnout v zádech, vrnět a vydávat jiskry?
– Ne!
– Takže se nepleťte do svých názorů, když mluví chytří lidé!
A káčátko sedělo v rohu, nařasené. Najednou si vzpomněl na čerstvý vzduch a slunce a opravdu se mu chtělo plavat. Nevydržel to a řekl o tom kuře.
– Co je s tebou?! zeptala se. – Jsi nečinný a do hlavy se ti vkrádá rozmar! Položte vejce nebo vrněte, hloupost zmizí!
– Oh, to je tak hezké plavat na vodě! – řeklo káčátko. – Jaké je to potěšení ponořit se po hlavě do samotných hlubin!
– Dobrou radost! – řekl kuře. – Jsi úplně blázen! Zeptejte se kočky, je chytřejší než kdokoli, koho znám, jestli ráda plave nebo se potápí! O sobě ani nemluvím! Nakonec se zeptejte naší staré bytné, není na světě nikdo chytřejší než ona! Chce podle vás plavat nebo se potápět?
– Ty mi nerozumíš! – řeklo káčátko.
– Když nerozumíme my, tak kdo vám bude rozumět! No, chceš být chytřejší než kočka a majitel, o mně nemluvě? Nebuďte hloupí, ale raději poděkujte stvořiteli za vše, co pro vás udělal! Byli jste úkryt, zahřát, jste obklopeni společností, ve které se můžete něco naučit, ale jste prázdná hlava a nestojí za to s vámi mluvit! věř mi! Přeji vám vše dobré, proto vám nadávám – takhle se vždy poznávají opravdoví přátelé! Zkuste snést vajíčka nebo se naučte vrnět a vypouštět jiskry!
“Myslím, že bych odsud měl raději vypadnout, kam se podívám!” – řeklo káčátko.
– Dobrou jízdu! – odpověděl kuře.
A káčátko odešlo. Plaval a potápěl se, ale všechna zvířata jím stále opovrhovala pro jeho ošklivost.
Přišel podzim; listy na stromech zežloutly a zhnědly; vítr je zvedl a točil kolem; Nahoře na obloze se tak ochladilo, že těžké mraky rozmetávaly kroupy a sníh a na plotě seděl havran a z plných plic kvákal zimou. Brr! Už jen při pomyšlení na takovou zimu zmrzneš! Pro ubohé káčátko to bylo špatné.
Jednoho večera, když slunce tak krásně zapadalo, se zpoza křoví zvedlo celé hejno nádherných, velkých ptáků; Káčátko nikdy nevidělo takové krásy: všechny byly bílé jako sníh, s dlouhými, ohebnými krky! Byly to labutě. Vydali podivný výkřik, zamávali svými velkolepými velkými křídly a odletěli z chladných luk do teplých krajin, za modré moře. Stoupali vysoko, vysoko a nebohé káčátko přemohlo jakési neurčité vzrušení. Otočil se ve vodě jako vršek, natáhl krk a také vydal tak hlasitý a zvláštní výkřik, že se sám lekl. Úžasní ptáci nemohli opustit jeho mysl, a když se úplně ztratili z dohledu, ponořil se až na samé dno, znovu se vynořil a byl jakoby bez sebe. Káčátko nevědělo, jak se tito ptáci jmenovali, kam létali, ale zamilovalo se do nich tak, jak ještě nikdy nikoho nemilovalo. Nezáviděl jim jejich krásu; ani ho nenapadlo, že by si přál být jako oni; Byl by také rád, že ho neodstrčily alespoň kachny. Chudák ošklivé káčátko!
A zima byla velmi, velmi studená. Káčátko muselo plavat bez odpočinku, aby voda úplně nezamrzla, ale každou noc se prostor bez ledu zmenšoval a zmenšoval. Mrzlo tak, že ledová krusta praskala. Káčátko neúnavně pracovalo tlapkami, ale nakonec se vyčerpalo, zastavilo se a bylo úplně zmrzlé.
Brzy ráno šel kolem rolník, uviděl zmrzlé káčátko, prolomil led dřevěnou botou a přinesl ptáka domů své ženě. Káčátko bylo zahřáté.
Pak se ale děti rozhodly, že si s ním budou hrát, a on si představil, že ho chtějí urazit, a ze strachu skočil rovnou do misky na mléko – mléko všechno vystříklo. Žena vykřikla a rozhodila rukama; Káčátko mezitím vletělo do vany s máslem a odtud do sudu s moukou. Otcové, jak vypadal! Žena křičela a honila ho kleštěmi na uhlí, děti běžely, srážely se, smály se a křičely. Je dobře, že dveře byly otevřené, káčátko vyběhlo, vřítilo se do křoví, přímo do čerstvě napadaného sněhu a leželo tam dlouho, dlouho skoro v bezvědomí.
Bylo by příliš smutné popisovat všechna neštěstí káčátka během této kruté zimy. Když slunce svými teplými paprsky znovu zahřálo zemi, ležel v bažině mezi rákosím. Skřivani začali zpívat, jaro přišlo.
Káčátko mávalo křídly a letělo; Nyní jeho křídla vydávala hluk a byla mnohem silnější než předtím. Než se stačil vzpamatovat, ocitl se ve velké zahradě. Všechny jabloně kvetly; vonné šeříky skláněly své dlouhé zelené větve nad klikatícím se kanálem.
Ach, jak to tu bylo hezké, jak to tu vonělo jarem! Najednou z rákosového houští vyplavaly tři nádherné bílé labutě. Plavali tak snadno a hladce, jako by klouzali vodou. Káčátko poznalo krásné ptáky a přemohl ho zvláštní smutek.
„Poletím k těmto královským ptákům; Nejspíš mě zabijí, protože jsem se, tak ošklivý, odvážil k nim přiblížit, ale nech je! Je lepší nechat se jimi zabít, než snášet štípání kachen a kuřat, kopání do drůbežárny a snášet zimu a hlad!“
A vyletěl na vodu a plaval směrem k hezkým labutím, které, když ho viděly, se k němu také vrhly.
– Zabij mě! – řekl chudák a sklonil hlavu v očekávání smrti, ale co viděl ve vodě, čisté jako zrcadlo? Jeho vlastní obraz, ale už to nebyl ošklivý tmavě šedý pták, ale labuť!
Nezáleží na tom, zda jste se narodili v kachním hnízdě, pokud jste se vylíhli z labutího vejce! Teď byl rád, že vydržel tolik zármutku a katastrof – mohl lépe ocenit své štěstí a všechnu tu nádheru, která ho obklopovala. Kolem něj plavaly velké labutě a hladily ho a hladily ho zobáky.
Do zahrady přiběhly malé děti; Začali labutím házet drobky a zrní a nejmenší z nich křičela:
– Nové, nové!
A všichni ostatní se přidali:
– Ano, nový, nový! — tleskali rukama a tančili radostí; pak běželi za otcem a matkou a zase házeli drobky chleba a koláče do vody. Všichni říkali, že ten nový je ze všech nejkrásnější. Tak mladá a rozkošná!
A staré labutě před ním sklonily hlavy. A byl úplně v rozpacích a schoval hlavu pod křídlo, aniž by věděl proč. Byl příliš šťastný, ale vůbec ne pyšný – dobré srdce nezná pýchu – vzpomínal na dobu, kdy jím všichni opovrhovali a pronásledovali ho. A teď všichni říkají, že je nejkrásnější mezi krásnými ptáky! Šeřík k němu sklonil své voňavé větve do vody, slunce tak nádherně svítilo. A pak mu zašustila křídla, napřímil se štíhlý krk a z hrudi se mu rozlehl jásavý výkřik:
“Mohl jsem snít o takovém štěstí, když jsem byl ještě ošklivé káčátko!”
Překlad Anna Ganzen
