Dobrý den. Chci se s vámi podělit o dlouhý příběh, který se nyní extrémně děsivě vyostřil. Jména byla změněna.
Takže moji rodiče mají tři děti, já jsem nejstarší, je mi 24. Druhému bratrovi je 23 let (budu mu říkat Dima), nejmladšímu je 15. Povíme si o Dimovi.
Téměř 7 let, v několika fázích, dochází k jasné změně psychiky, která byla zpočátku připisována charakteru.
Fáze 1: Dima má 16-18 let.
Dima postupně začal mluvit jen o jednom tématu: rodiče mě urazili. Neměli mě dostatečně rádi. Nedali mi dost. Všechno, čeho jsem dosáhl, jsem dosáhl sám, ne díky, ale navzdory. Za všechno, čeho jsem nedosáhl, můžou vinit moji rodiče.
„Donutila jsi mě pracovat!“ (Učili nás pracovat, a to zajímavou a rozmanitou práci.)
„Neposlal jsi mě na hudební/uměleckou školu/k doučovateli angličtiny“ (nikdo mi nezakazoval vyjádřit svou touhu a můj otec se velmi bál tvrzení „Strávil jsem 7 let v hudební škole, proč jsi mě k tomu nutil“, takže nás nikdo nikam násilím nezapisoval. Hudební nástroje se doma objevovaly neustále, jak u mě, tak u Dimy. Moji rodiče měli tvůrčí povolání, kreativita byla podporována, Dima byl úspěšný)
„A můj kamarád dostal auto jako dárek k ukončení studia“ (bez komentářů)
Rodiče tyto rozhovory nesli těžce. A rozhovory se staly každodenními, většinou prokládanými tichem. Nastoupil do ústavu v Moskvě a odešel.
Fáze 2: Dima má 18-22 let. Studuje na institutu.
„Rodiče mého kamaráda mi koupili byt v Moskvě. Proč bydlím na koleji? Ten samý kamarád si přece pořídil auto. A já jezdím metrem. A pamatuješ si, jak jsi nás trestal opaskem? Celý život jsem pro tebe pracoval, místo abych se rozvíjel!“
Časté telefonáty otci, které nakonec vedou k požadavku na převod nemovitosti na něj. Cíl je jasný – prodat a zaplatit zálohu na byt v Moskvě. Otec do této nemovitosti hodně investoval, je cenná pro celou rodinu. Otec s převodem souhlasí. Dima ji chce nejen převést, ale také to považovat za naprosto férové. Volá s výčitkami a hrozbami. Žádná dohoda. Píše se rok 2021. Poté Dima metodicky blokuje nás všechny všude, všechny kamarády mámy a táty, a na dva roky mizí z radaru. Dozvídáme se o něm útržkovitě, od příbuzných v Moskvě. (Žije, studuje, pracuje.)
Fáze 3: Poslední 3 týdny.
Po dvou letech mlčení jsem si spontánně našel výmluvu, abych mu zavolal. Potřeboval jsem se poradit ohledně technických záležitostí a jen jsem se opravdu chtěl zeptat, jak se mu daří.
Konverzace odhaluje divokou, neopodstatněnou a ničím nepodloženou paranoiu. Na jakoukoli otázku, kterou položím, odpovím: „Kdo vám to řekl?“ (a on to řekl), a mnoho dalších varovných signálů, že daná osoba má problémy s pamětí, a také jakousi perzekuční mánii. (Strávil jsem dlouho přepisováním tohoto odstavce. Je pro mě těžké sdělit takové nesouvislé, nestrukturované fráze a věty, kterými mi odpovídal, pokud vůbec odpovídal. Většinou mlčel, nebo se podivně smál a s důrazem říkal: „Ne, nic vám vysvětlovat nebudu.“)
Celkově se komunikace stala extrémně nedostatečnou. Po vlastní otázce se uzavře do sebe, nereaguje na odpověď. Neodpovídá na otázky, které mu byly položeny. Nakonec se zdá, že jsme spolu přestali komunikovat (alespoň tak jsem to pochopil já).
Mám obrovské obavy, sdílím to s rodiči: Dima rozhodně není úplně v pohodě. Zatímco my tři přemýšlíme, co budeme dělat, volá babička. Dima ji přišel navštívit.
Krok 4: Příjezd.
Neodpovídá na otázky, leží v posteli, zírá na jedno místo. Téměř nejí.
Tak uběhly dva dny. Táta šel za babičkou a pokusil se s ní promluvit, alespoň navázat nějakou komunikaci. Neúspěšně. Táta odchází.
A další den Dima přichází k rodičům. Zůstává tam v přítomném okamžiku. Nevede dialog. Celý den leží oblečený na posteli.
Někdy v noci někam jde. Přeleze plot, i když je tam klíč. Jí psí žrádlo, i když je tam, ehm, lidské. (Později tento čin vysvětlil: „Podívejte, krmíte tohohle psa touhle kaší. A ten předchozí pes jedl hůř. A seděl na řetězu.)“
O pár dní později jsem je byl navštívit, bylo asi deset večer. Táta luštil křížovku, když vešel Dima a sedl si ke stolu.
-A, B, C v lidském těle. Co si myslíte, že to je?
Dima se dlouho dívá na tátu, načež si náhle vylije obsah sklenice do obličeje a odejde do svého pokoje.
Když se ho snažíme přimět, aby vysvětlil své jednání, vypukne rvačka. Dima silně uhodí otce. Drží Dimu, s maminkou voláme sanitku. Dima se snaží vyprostit, kouše, plive, nadává. Vypadá naprosto neadekvátně a jen pro případ poznamenám, že v naší rodině není násilí akceptováno (v dětství byly jen tělesné tresty. Bez přehánění, s následným vysvětlováním). Přijíždí sanitka a říká, že jde pravděpodobně o drogy. Víme, že to nejsou ony, ale i tak ho odvážejí na toxikologické oddělení. Také se s lékaři nekontaktuje.
Opravdu jsme doufali, že pokud se v jeho těle nenajdou drogy, vyšetří ho psychiatr. Hlavním cílem a nadějí celé této akce bylo ukázat Dimu lékaři. On k němu sám rozhodně odmítá jít.
Lékař se sice podívá, ale nevidí důvod, proč by si Dima měl nechat v nemocnici, a tak ho propustí s doporučením, aby navštívil psychiatra v místě jeho bydliště. Bratr se tímto doporučením samozřejmě nebude řídit.
Rodiče sami jdou na konzultaci k psychiatrovi, který jim předepíše uklidňující léky (no, vždyť tam přece šli. ). Abyste Dimovi něco předepsali, musíte Dimu vidět. Existuje jen jedno doporučení, jak se s ním chovat – potřebuje léčbu, takže hledejte důvod, proč volat tým znovu a znovu, když sám nechodí.
První den po nemocnici odpovídal na naše otázky trochu víc. Dnes se zase uzavřel do sebe, leží v posteli odtažitý a když vejdete, požaduje, aby se zavřely dveře. A tím to končí.
Teď všichni žijeme v napětí a zmatku, jaké další kroky jsou nejasné. Bojíme se přehlédnout Dimovy pokusy o sebevraždu. Bojíme se přehlédnout jeho agresi vůči sobě/ostatním. Nevíme, co od něj očekávat a jak se teď chovat. Nevíme, jak interaguje s ostatními, zda se problémy projevují jen na nás, v naší přítomnosti.
V rodinné historii je strýc mé matky, měl nějakou duševní poruchu, spáchal sebevraždu. Také, stejně jako Dima, byl docela dobrý v technice, byl žádaný ve výrobě.
Vím, že můj bratr měl nějaké problémy s komunikací s kolegy. Mimochodem, dal výpověď v práci pár dní po mém telefonátu. Myslím, že tyto události spolu souvisejí. Vydělával si velmi dobře i na moskevské poměry.
Neříká, proč přišel, co chce. Jen leží v posteli, zírá do prázdna, tiše a agresivně požaduje, aby se dveře zavřely.
Nemůžete ho násilím ukázat lékaři: můžete jen znovu a znovu volat tým a v jeho chování najít nějaký indikativní důvod. A už jich nebude, myslím. A je nějak špatně volat sanitku, protože „ten muž leží v posteli a nekomunikuje s námi.“
Díky všem, kteří se dočetli až k tomuto textu. Ocenil bych rady od odborníků a lidí, kteří se ocitli v podobné situaci.
Co dělat, abyste pomohli svému bratrovi? Co nedělat? Jak poznat, co je nemoc a co je charakterový rys? Existuje z této situace vůbec nějaké pozitivní řešení.
UPD: Děkuji všem, bylo pro mě důležité a cenné získat průřez názorů. Ukázalo se, že je velký a homogenní. Bohužel, vůbec ne povzbudivý, ale nedělal jsem si silné iluze. Pochopil jsem, kam se obrátit a jaké metody jsou v této situaci k dispozici. Zvláštní poděkování patří @ssmoothie, od vás jsem získal nejnovější a pro sebe nejcennější informace.
Také děkuji těm, kteří napsali byť jen sebemenší povzbudivý komentář, nemyslel jsem si, že by to pro mě mohlo být tak cenné, ale je.
Lidé, kteří nevěří, že člověk může pracovat a zároveň šílet – chci teď být na vašem místě víc než cokoli jiného. On opravdu pracoval. Vedení si to vážilo.
Pravděpodobně nejsem v pozici, abych diskutoval o rozdílu mezi násilím a tělesnými tresty u dětí. Trestali nás, když jiné metody komunikace selhaly. Nedokážete si představit, kolik toho moji rodiče udělali pro to, aby mě a mé bratry vychovali v harmonii. To je částečně důvod, proč je tak těžké přijmout, že můj prostřední bratr skončil takto. Ještě jednou všem děkuji.
