* * *
Co to třepoce ve větru?
Je to mrak? Rákos?
K myšlence, že jistě zemřu,
Kupodivu, jsem si na to zvyklý.
To není dobrý nápad – kousek země u metra, –
Pro numismatika je to maličkost.
Ale hloupě brutalizovaná nula
zašeptá: „Jsme jen na návštěvě.“
A ne Tatar, ale vyvolený Žid,
jeden z milionů,
podívejte se, jak spermie teče,
myslí si, že vyhrál.
Ale zdědí – to je jisté, –
na krátkou dobu s věčností.
Mraky letí jako klín hus.
Vítr zpívá v rákosí.
* * *
Jsem tam venku, na odiv,
a nebudu se skrývat
sebe před zvědavými pohledy,
a tedy i jeho život.
Zadarmo, zadarmo, za nic
Podívej, není mi to líto,
jako by se zbláznil,
byl v Kunstkamě.
Ale dotýkání se je ne-ne-ne,
pozor – já
z těla, jako z pasti,
smrtící jako had
Uteču a ty budeš mít problém,
a dojde k hrozné pomstě.
A – takže nemám co skrývat, –
všechno je jasné jako ve dne.
* * *
Půjdu náhodně po klikaté cestě,
dovede mě, drahoušku, domů,
Abych byl upřímný, byl bych jen rád
ztratit se někde, skončit ve vězení,
utéct s cikánkou a žít ve stepi,
stát se cikánským baronem a neznat žádný zármutek.
Prosím, prosím, nechte mě jít!
Díky Bohu, nechce mě pustit.
* * *
A co se týče té vaší?
nejlehčí křídla – já
Skoro hned jsem je schoval/a
do skříně mezi hadry.
Takhle se cítím klidněji, takže ty
skrz shon a ruch dnů
Neviděl jsem to shora
moje bezkřídlost.
* * *
Nemyslíš, že je načase?
zastavil se navždy,
a bez mrknutí oka skrz stromy
hoří studená hvězda.
K tomu, co bylo kdysi řečeno:
“Jsme vzducholodě v vězení”
Dodám, že je to silnější než lano
tma, která se usadila v hrudi.
Neplač, lásko moje, není to potřeba,
a vzducholoď ve čtvrtek
letí po meteorickém roji
nepřátelům navzdory.
Poletíme spolu jako ptáci,
jakmile jsem uslyšel: „Jdeme!“
se nikdy nevrátit,
nikdy se nevrátí.
* * *
Když můj projev
starožitné zařízení
přešel do vytí,
stonásobně zesíleno
bezedná noc, – ty,
mlčení,
královsky shora
podíval se na mě.
* * *
Nemluvme o smutných věcech,
a pojďme se dívat na oheň,
pijte čaj pomalu a zajeďte si něco k jídlu –
oči v oči, dlaň v dlaň.
Z hliníkových hrnků
chytit čajové lístky a
být smutný, aniž by to zjistil,
v jejich srdcích není ani kapka lásky.
Ale jen zvláštní touha:
rozplynou se jeden v druhém, jako
kousek cukru ve sklenici
a malé letadlo v oblacích.
* * *
Jsem šťastný, šťastný, šťastný,
Jsem ten nejveselejší člověk,
a zábava silou vůle
Sotva se uzdržím, jako kůň.
Ale jednou ten čas přijde –
a jednoho dne se hráz protrhne:
a listí na stromech uschne
z hrozného smíchu, z
smích; tiché řeky budou pěnit,
bude plynout, neklidně, pozpátku.
Nespěchejte na mě, lidi,
vztyč kříž. Už mě nebaví truchlit.
* * *
Potřebuji si odpočinout,
Lehnu si a pak
(Šeptám jako kluk,
s krvavými ústy)
s tmavě modrým černým okem,
vyvolávající smích,
bojovat na život a na smrt s kahalem –
jeden proti všem.
Nekomplikuj to! Už tak je to složité.
poučte se z prosince – podívejte se:
Jak jednoduché – jednodušší to být nemůže
Hýli sedí na větvích.
Zabalený v chmýřích a peřích,
vyčerpaný z horka,
zdobili stromy,
jaké vánoční koule.
A omrzlá větev
jim poskytuje ubytování na noc,
a v dlouhé noci, zřídka, zřídka,
Probudí se a setřásnou ze sebe sníh.
Nekomplikuj si to! A za úsvitu
probudit se před úsvitem
ze zkoušky flétny
Deržavinský hýl.
* * *
Zbystřete si myšlenku a držte ji v sobě
přímo k srdci a až k rukojeti,
kéž dny, které jsou vám přiděleny
trávit čas zvykáním si na odmítání
a ten hnilobný zápach je tak.
tulipány a růže odpočívají;
a poezie je babička s berlí –
brzy se dobelhá k próze.
* * *
A záložník má míč svázaný s sebou
k noze – zkuste ji odnést,
a krouží znovu a znovu
téměř celý tým a
od asi deseti – ne víc
trefí devět bez švihu,
a dostane infarkt – ach můj bože! –
na jejich brankové čáře.
* * *
Vystřelil jsi a kulka,
počínaje únorem,
9. července
přiblížil se k zemi.
Ačkoli zpočátku,
v linii palby,
Věděla, samozřejmě,
co mě zasáhne.
* * *
Modrá míjí
ve světle zelené barvě
moře mi evokuje:
Zjevně neexistuje žádná smrt.
Překvapeně zapíská
Nebude žádná smrt? Ano, ano!
Protože tam však nebyl žádný život,
jako takové, nikdy.
* * *
Napodobovat Boží,
dar poslaný shůry,
Vylezl jsem a vylezl z kůže,
a zpět – měl jsem zpoždění.
A teď – v žádném případě,
a už jsem si na to skoro zvykl,
zamrznutí v ohrožení
tvé srdce na cestě.
* * *
Schovávám si to na dezert
číslo vašeho podpisu,
tohle nikdo nemá –
Vsadím se na to.
Ne, nestojím na uších
a žádné polykání mečů,
ale dva kroky od poznání
nedokáže udělat ani krok.
* * *
Půjdu na Rudé náměstí
a já budu stát uprostřed toho,
kde radost kloktá hrdlo
bezkřídlý pták v hrudi.
Roztáhnu ti žebra rukama
a neodpustím si svůj strach,
ale donutil jsem bezkřídlého ptáka
a já ji vypustím do nebe.
Leť v naději na protilet
a zuřivý vítr v obličeji,
a já, bezcitný člověk,
Samozřejmě, že za všechno zodpovím.
Za všechno, čím jsem byl nebo nebyl,
ale stejně byl na vině on,
Věčně zírám na oblohu,
kam ptáci létají na sever.
