Květina se sedmi okvětními lístky je pohádka, kterou v roce 1940 napsal Valentin Katajev a která se dotýká srdcí čtenářů již mnoho desetiletí. Je to rozmarná směs reality a magie. Dívka jménem Ženja dostane od staré ženy úžasnou květinu se sedmi okvětními lístky, která může splnit jakýkoli její rozmar, pokud ji vysloví. Když Ženja splnila šest přání, uvědomila si, že štěstí nezávisí na hračkách. Za co utratila sedmý, poslední okvětní lístek? Přečtěte si tuto pohádku, abyste děti naučili soucitu, vzájemné pomoci, rozvážnosti a vážnému přístupu k životu.
Doba čtení: 13 min.
Byla jednou jedna dívka jménem Žeňa. Jednoho dne ji maminka poslala do obchodu pro bagely. Žeňa koupila sedm bagelů: dva s kmínem pro tatínka, dva s mákem pro maminku, dva s cukrem pro sebe a jeden malý růžový bagel pro svého malého bratra Pavlíka.
Žeňka si vzala spoustu housek a zamířila domů. Šla, zívala, četla cedule, počítala vrány. A mezitím se k ní zezadu přilepil neznámý pes a snědl všechny housky jednu po druhé. Nejdřív snědla tatínkovy s kmínem, pak maminčiny s mákem a pak Žeňčiny s cukrem. Žeňka měla pocit, že housky už byly moc řídké. Otočila se, ale bylo už pozdě. Žínka visela prázdná a pes dojídal poslední, růžový Pavlíkův housek a spokojeně si olizoval rty.
„Ach, ty zlobivý fenečku!“ zakřičela Ženja a spěchala ji dohonit.
Běžela a běžela, ale psa nechytila a sama se ztratila. Viděla, že místo je pro ni úplně neznámé, nejsou tam žádné velké domy, ale jen malé. Žeňa se vyděsila a začala plakat.
Najednou, z ničeho nic, stará žena.
– Holka, holka, proč pláčeš?
Žeňa staré ženě všechno řekla.
Stará paní se nad Ženyou slitovala, přivedla ji do své zahrady a řekla:
– To je v pořádku, neplač, pomůžu ti. Pravda, nemám žádné bagely ani peníze, ale roste mi na zahradě jedna květina, říká se jí sedmikvětá květina, dokáže všechno. Vím, že jsi hodná holka, i když ráda zíráš kolem sebe. Dám ti sedmikvětou květinu, ta všechno napraví.
S těmito slovy stařena utrhla ze záhonu velmi krásnou květinu a dala ji dívce Žeňě, podobnou sedmikrásce. Měla sedm průhledných okvětních lístků, každý jiné barvy: žlutou, červenou, zelenou, modrou, oranžovou, fialovou a světle modrou.
„Tato květina,“ řekla stařena, „není jednoduchá. Může splnit cokoli, co si přeješ. K tomu stačí utrhnout jeden okvětní lístek, hodit ho a říct:“
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
Přikažte, aby se to či ono stalo. A to se okamžitě stane.
Žeňa zdvořile poděkovala stařence, vyšla brankou a teprve tehdy si vzpomněla, že nezná cestu domů. Chtěla se vrátit do školky a požádat stařenku, aby ji odvezla k nejbližšímu policistovi, ale ani školka, ani stařenka tam nebyly.
Co dělat? Žeňa se jako obvykle chystala rozplakat, dokonce si svraštila nos jako harmoniku, ale najednou si vzpomněla na drahocennou květinu.
– Pojďme se podívat, co je to za sedmibarevný květ!
Žeňa rychle utrhla žlutý okvětní lístek, hodila ho a řekla:
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
Řekni mi, ať přijdu domů s bagely!
Než to stihla říct, ocitla se doma s hromadou bagelů v rukou!
Žeňa dala matce bagely a pomyslela si: „To je opravdu nádherná květina, rozhodně by si zasloužila dát ji do té nejkrásnější vázy!“
Ženja byla úplně malá holčička, a tak vylezla na židli a sáhla po matčině oblíbené váze, která stála na úplně nejvyšší poličce. V tu chvíli, jak na potvoru, kolem okna létaly vrány. Ženja samozřejmě hned chtěla vědět, kolik jich přesně je – sedm nebo osm. Otevřela pusu a začala počítat, ohýbala prsty, a váza sletěla dolů a – bum! – rozbila se na malé kousky.
– Zase jsi něco rozbil! – křičela máma z kuchyně. – Nebyla to moje nejoblíbenější váza? Ty flákače!
„Ne, ne, mami, nic jsem nezlomila. Musela jsi špatně slyšet!“ vykřikla Žeňa, rychle utrhla červený okvětní lístek, hodila ho a zašeptala:
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
Objednejte, aby maminčina oblíbená váza byla zrestaurována do původního stavu!
Než to stihla říct, střepy se začaly plazit k sobě a srůstat. Maminka přiběhla z kuchyně – podívejte, její oblíbená váza stála na svém místě, jako by se nic nestalo. Maminka, pro jistotu, pohrozila Žeňě prstem a poslala ji na dvůr.
Žeňa vešla na dvůr a tam si kluci hráli na Papanina: seděli na starých prknech a v písku byla zapíchnutá hůl.
– Kluci, kluci, pojďte si se mnou hrát!
– Co chceš! Copak nevidíš – tohle je severní pól? My na severní pól holky nebereme.
– Co je tohle za severní pól, když jsou to jen prkna?
– Ne prkna, ale ledové kry. Jděte pryč, nezasahujte! Jsme vystaveni silnému tlaku.
– Takže to nepřijímáte?
– To nepřijímáme. Jděte pryč!
– A není to nutné. Teď budu na severním pólu bez tebe. Jen ne na takovém, jako je ten tvůj, ale na tom pravém. A tobě – kočičí ocas!
Žeňa ustoupila stranou, pod brankou, vytáhla drahocennou sedmibarevnou květinu, utrhla modrý okvětní lístek, hodila ho a řekla:
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
Řekli mi, abych jela hned na severní pól! Než to stihla říct, zničehonic se strhl vír, slunce zmizelo, nastala hrozná noc, země se jí pod nohama točila jako káča. Žeňa, stále v letních šatech s holýma nohama, se ocitla na severním pólu úplně sama a mráz tam byl sto stupňů!
„Ach, mami, je mi zima!“ vykřikla Ženja a začala plakat, ale slzy se okamžitě proměnily v rampouchy a visely jí na nose jako na okapové trubce. Mezitím zpoza ledové kry vylezlo sedm ledních medvědů a běželi přímo k dívce, každý děsivější než druhý: první byl nervózní, druhý naštvaný, třetí měl baret, čtvrtý byl ošuntělý, pátý zmačkaný, šestý měl neštovice a sedmý byl největší.
Žeňa si strachy nepamatovala, popadla sedmibarevný květ ledovými prsty, vytrhla zelený okvětní lístek, hodila ho a z plných plic vykřikla:
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
Nařídili mi, abych se okamžitě ocitla zpátky na našem dvoře! A v tu chvíli se ona ocitla zpátky na dvoře.
A kluci se na ni dívají a smějí se:
– Tak kde je tvůj severní pól?
– Neviděli jsme to. Dokažte to!
– Podívej, pořád mi tam visí rampouch.
– To není rampouch, ale kočičí ocas! Cože, vzal jsi ho?
Žeňa se urazila a rozhodla se, že se už s kluky nebude bavit, ale šla na jiný dvůr, aby se setkala s holkama. Přišla a viděla, že holky mají různé hračky. Jedna měla kočárek, druhá míč, další švihadlo, další tříkolku a jedna měla velkou mluvící panenku v slaměném klobouku a galoších pro panenky.
Ženju přemohla mrzutost. Dokonce i oči jí závistí zežloutly jako koze.
„No,“ pomyslí si, „teď ti ukážu, kdo má hračky!“
Vytáhla sedmikvětý květ, utrhla oranžový okvětní lístek, hodila ho a řekla:
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
Přikázali, aby všechny hračky na světě byly moje! A v tu chvíli se z ničeho nic začaly na Žeňku ze všech stran hrnout hračky. První samozřejmě přiběhly panenky, hlasitě mrkaly očima a bez přestání pišťaly: „tatínku-maminku“, „tatínku-maminku“. Žeňka se zpočátku moc radovala, ale panenek bylo tolik, že okamžitě zaplnily celý dvůr, uličku, dvě ulice a půlku náměstí. Nebylo možné udělat ani krok, aniž by se na panenku nešláplo.
Dokážete si představit, jaký hluk dokázalo nadělat pět milionů mluvících panenek? A nebylo jich o nic méně. A to byly jen moskevské panenky. Panenky z Leningradu, Charkova, Kyjeva, Lvova a dalších sovětských měst se ještě nerozběhly a štěbetaly jako papoušci po všech silnicích Sovětského svazu. Žeňa se dokonce trochu bála. Ale to byl jen začátek.
Míče, kuličky, koloběžky, tříkolky, traktory, auta, tanky, tančítka, zbraně se kutálely samy za panenkami. Skákací hračky se lezly po zemi jako hadi, zamotávaly se pod nohama a nervózní panenky vrzly ještě hlasitěji. Vzduchem létaly miliony hraček letadel, vzducholodí a kluzáků. Bavlnění parašutisti padali z nebe jako tulipány a viseli na telefonních drátech a stromech.
Doprava ve městě se zastavila. Policisté ve službě vylezli na pouliční lampy a nevěděli, co mají dělat.
„Dost, dost!“ vykřikla Ženja hrůzou a chytila se za hlavu.
-Bude! Co to říkáš, co to říkáš! Nepotřebuju tolik hraček. Dělal jsem si legraci. Bojím se.
Ale žádné štěstí! Hračky jen padaly a padaly. Celé město už bylo pokryté hračkami až po střechy. Žeňka po schodech nahoru – hračky za ní. Žeňka na balkon – hračky za ní. Žeňka na půdu – hračky za ní. Žeňka vyskočila na střechu, rychle utrhla fialový okvětní lístek, hodila ho a rychle řekla:
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
Nařídili, aby hračky byly co nejrychleji vráceny do obchodů.
A okamžitě všechny hračky zmizely.
Žeňa se podívala na svůj sedmibarevný květ a viděla, že zbývá už jen jeden okvětní lístek.
– To je ale věc! Ukázalo se, že jsem utratila šest okvětních lístků – a žádná radost. No, nevadí. Příště budu chytřejší. Vyšla na ulici, prošla se a pomyslela si:
„Co jiného si mám objednat? Objednám si třeba dvě kila „medvídků“. Ne, raději dvě kila „průhledných“. Nebo ne. Udělám to takhle: Objednám si půl kila „medvídků“, půl kila „průhledných“, sto gramů chalvy, sto gramů ořechů a navíc jeden růžový bagel pro Pavlíka.“
Jaký to má smysl? No, řekněme, že si tohle všechno objednám a sním. A nic tam nezbude. Ne, objednám si tříkolku. I když proč? No, pojedu se na ní, a co pak? Co když mi ji kluci vezmou? Třeba mě zmlátí! Ne. Objednám si lístek do kina nebo do cirkusu. Koneckonců je tam zábava. Nebo si možná objednám nové sandály? Nejsou o nic horší než v cirkuse. I když, abych pravdu řekl, k čemu jsou nové sandály? Můžu si objednat něco mnohem lepšího. Hlavní je nespěchat.“
Když Ženja takto přemýšlela, najednou spatřila úžasného chlapce, který seděl na lavičce u brány. Měl velké modré oči, veselé, ale mírné. Chlapec byl moc milý – hned bylo vidět, že to není žádný rváč, a Ženja se s ním chtěla seznámit. Dívka se k němu bez jakéhokoli strachu přiblížila tak blízko, že v každé jeho zorničce jasně viděla svůj obličej se dvěma copánky roztaženými přes ramena.
– Chlapče, chlapče, jak se jmenuješ?
– Viťo. A jak se jmenuješ?
– Žeňo. Zahrajeme si na honičku?
– Nemůžu. Jsem chabý.
A Ženja uviděla jeho nohu v ošklivé botě s velmi tlustou podrážkou.
„To je škoda!“ řekla Ženja. „Měla jsem tě moc ráda a moc ráda bych s tebou běžela.“
– Taky tě mám moc rád a taky bych s tebou rád běžel, ale bohužel je to nemožné. Nic se s tím nedá dělat. Tohle je na celý život.
„To jsou nesmysly, chlapče!“ zvolala Ženja a vytáhla z kapsy svou drahocennou sedmibarevnou květinu. „Podívej!“
S těmito slovy dívka opatrně odtrhla poslední modrý okvětní lístek, na minutu si ho přitiskla k očím, pak rozevřela prsty a tenkým hlasem, chvějící se štěstím, zpívala:
Létat, létat, okvětní lístek,
Přes západ na východ
Přes sever, přes jih
Vraťte se zpět do kruhu.
Jakmile se dotkneš země,
Být podle mého názoru veden.
A v tu chvíli chlapec vyskočil z lavičky, začal si hrát na honu s Žeňou a běžel tak dobře, že ho dívka nemohla dohnat, ať se sebevíc snažila.
