Myšlenky, které je třeba zničit, jsou falešné rozlišování. Proto říkají: když se objeví, jsou-li rozlišovány, je to nemoc, a když se neobjeví, jsou lékem. Také říkají: když se objeví myšlenka, pochopte ji, pokud jí porozumíte, bude zničena. Ve skutečnosti neexistuje ani samotné vědomí, ani samotné objekty.
Sběr písku a kamenů
(Šasekišú, konec 1. století). Svazek 1. Svitek IV, příběh XNUMX. Překlad ze staré japonštiny
. Kde jsem? A co jsem? Myslím, že na tom nezáleží. Není to to hlavní. Není to ale ani druhořadé. Sčítání – odčítání, násobení – dělení – lze to vztáhnout na lidské jednání? Někdo odpoví kladně, někdo záporně. Někdo o tom bude přemýšlet, někdo zůstane zmlklý (možná ani bez přemýšlení). Ale je vůbec nutné o tom přemýšlet? A když už o tom přemýšlíme, uvažovat?
Doufám, že si po přečtení těchto a následujících útržkovitých poznámek utvoříte vlastní názor. Co to bude? Osobně bych si přál, aby to prostě bylo. Proč? Protože lidský život není aritmetika. A už vůbec ne vyšší matematika. Jistě obsahuje vše, co souvisí s výše zmíněnou oblastí. Neexistují jen imaginární veličiny. Každý jednotlivý člověk totiž není jen jednotkou. Je zahrnut(a) do složitého systému interakce, ve kterém se protínají, kříží, překrývají, odpuzují, rozdělují, splývají nejrozmanitější síly. Hmotné i duchovní, nadpozemské i pozemské, viditelné i neviditelné, srozumitelné i nepochopitelné. Neexistuje jim číslo!
Ale opravdu chci celou tuhle nepochopitelnou totalitu zredukovat na něco jednoduchého. Třeba: „dvakrát dva jsou čtyři.“ To ale nebude fungovat. Zvlášť v mé situaci.
. Na cedrovém šišku, který leží přede mnou jako novoroční dekorace (minulá nebo budoucí – nevím a pravděpodobně to nikdy nezjistím. Jestli se mi to vůbec někdy podaří zjistit!), je na každé šupce nalepen malý vícebarevný šestiúhelník. Pravděpodobně symbolizující sněhovou vločku. Takže když se na tuto sněhovou vločku podíváte z různých úhlů, můžete zastavit svůj pohled na barvě, která se vám líbí. Z „duhového“ spektra – červená, oranžová a tak dále, podle známého rýmu „každý lovec chce vědět, kde sedí bažant“. A ukazuje se, že si můžu svobodně vybrat, co se mi líbí?! Ale co když trochu změním úhel pohledu? A udělá to někdo jiný, ne já. Nebo mi tento šišek úplně vezme? Co se stane s mou svobodou? Zůstane se mnou, nebo ji tento „někdo“ také zruší? Rád bych si myslel, že zůstane! Ale jak to – mám svobodu, ale žádný šišek! To znamená, že svoboda je bezpředmětná, existuje sama o sobě. Pak mě ani nepotřebuje. Ale to je nesmysl! Něco tu není v pořádku, nemůžeme žít odděleně – svoboda je někde tam a já jsem někde tady. Proto je potřeba ji, tuto svobodu, s něčím spojit. Pokud neexistuje žádný hmotný předmět, který bych alespoň vizuálně vlastnil, není svoboda. Žádný výčnělek – žádná svoboda!
. Zanesli mě však do takového houští, že se nedokážu dostat ven bez vnější pomoci. A kdo mi může pomoct? Ani nevím. Neboť okolnosti jsou nejen silnější než já – cítím se v nich jako nevýznamná jednotka. Nijak nic neovlivňuji. Zvlášť ne své okolí. A co mě obklopuje? Vzduch – ano, zdi – ano, nějaké předměty denní potřeby – tři. Ale co ještě? Ach ano – mé myšlenky. Zdá se mi, že se ode mě oddělují a žijí si vlastním životem. Ale jsou moje! Proto, protože jsem je zrodila, můžu je i zničit. Až mě omrzí. Ale jak? Pokud se už oddělily a točí se, točí se, točí se… Některé z nich chytím a zastrčím je zpátky. A když se jejich počet sníží, je to o něco snazší. Ale celý problém je v tom, že ty, které jsem nechytila, se začnou množit! Sami od sebe. Bez mé účasti. Čert ví, jak se to děje! Nebo možná čert ví? Musím to zjistit. Pravděpodobně je tu knihovna s různými chytrými a dobrými knihami. Musím se zeptat. Ale jak mám pochopit, co potřebuji? Potřebuji přemýšlet. Koneckonců, někdy některé myšlenky, které zachytím a potlačím, zjevně nejsou moje, ale produkt „myšlenkového soužití a myšlenkového tvoření“. Jako tato myšlenka o svobodě. No, není moje, věřte mi, není moje! Vím to. Nebo ne? Možná není všechno tak, jak si myslím? (I když si nejsem jistý, jestli si to myslím já, a ne někdo jiný.) Že tato „svobodná“ myšlenka byla přinesena průvanem pootevřenými dveřmi, když za mnou někdo přišel… přišel… Nebo možná nepřišel? Ne, určitě přišel! Včera. Nebo možná ne včera? Nicméně na tom nezáleží. Hlavní je, že existuje klubko. A teď musím najít konec nitě, ze které je navinuto.
Dobře, rozmotám to. Na konec. Nebo na začátek? Záleží na tom, jak se na to díváte! To ví jen Ten, kdo tuhle klubko navinul. Koneckonců, nit byla původně sama o sobě nití. Dala se natáhnout rovně, zkroutit do kroužku, složit do smyček. Ale z nějakého důvodu udělali klubko. Fuj! Úplně zamotané! Rovné, křivé, zakřivené – na tom vůbec záleží? Výsledek je stejný – klubko! Tak si nad něj sedněte a zamyslete se!
. Myšlenky se zase začaly točit a létat. Nechytím je, nechám je volně létat!
. Zase ta svoboda! Dostal jsem ji! Vážně – kolik můžu mluvit o tom samém? A to všechno proto, že nechápu, co dokážu? Koneckonců, rozumět je jedna věc a umět je něco úplně jiného. Je možné umět něco dělat, aniž bych tomu rozuměl? Začarovaný kruh. Co když přejdeme od dneška k zítřku? Ale přes včerejšek? Zdá se, že se něco začíná vyjasňovat. Cítím, že o trochu víc – a pochopím, co se děje. Nebo co se stalo. Nebo co se stane…
Tak tady to je. Zítra, jak mi bylo řečeno, budu muset odpovědět na řadu upřesňujících otázek. Týkajících se včerejška. Ne doslova – co se stalo včera. Nedávno. A nejen se mnou. Ale i s ostatními.
Zítra se tedy nutně přesunu z dneška (pokud se zítřek považuje za již nastalý) do dnů minulých. To znamená, že se dopustím něčeho, co je v rozporu se zdravým rozumem – a kde je, tento zdravý rozum? – pohybu v čase.
A vzhledem k tomu, že to, co se stalo dříve, se stalo i jinde, pak i ve vesmíru. Jinými slovy, zvládnu schopnost ovládat čas! Co říkáte, co?
Ale odbočuji. Ještě musíme žít do zítřka. Nejsem si tím úplně jistý. Proč? Zdá se mi to. Zdá se – a tím to končí! A tohle „zdánlivé“ se mi zdá skutečnější než to „viditelné“. I když to ještě neexistuje. Z nějakého důvodu.
A vzpomněl jsem si na řádky dávno přečteného filozofického díla jednoho z vůdců světového proletariátu o pojmech „zdánlivé“ a „viditelné“. Jejich identita a rozdíl. Ale paměť je velmi zákeřná věc! Někdy se vkrádá do takových věcí, že člověk prostě žasne. A kde, prosím, řekněte mi, z jakého rohu, skříně, spíže, se tohle „zdánlivé“ najednou vyhrabalo? Z jakého rohu, skříně, spíže? Samozřejmě, psychoanalytik s „učeným pohledem experta“ by vyhrkl něco o dětských strachech, Charónově komplexu, libidu a podobně. Kdyby byl v mé situaci, podíval bych se na něj! Bezpředmětné – není tam ani zubní kartáček. Z nějakého důvodu „není povoleno“. A mnoho dalších věcí „není povoleno“. Ale kovová síť na okně – je povolená. Nebo je nainstalovaná? Na tom nezáleží. Nepřekáží mi. Vzpomínám si.
Mimochodem, aniž bych vstal z postele, vidím jasně všechno, co se venku děje. Jako z „ptačí perspektivy“. Kočka se plíží přes dvůr od jednoho keře šeříku k druhému. Hejno vrabců uvnitř keře živě diskutuje o jejích manévrech. Strážný si vyšel zapálit. Sedl si na schod. Dva ošetřovatelé gestikulují, něco si dokazují a nemohou se dohodnout. Soudě podle jejich výrazů ve tváři a způsobu, jakým mávají rukama. A já to všechno vidím, i když abyste se mohli podívat z okna, musíte se postavit na židli. Židle je ale stejně jako stůl pevně připevněná k podlaze.
Nebo možná moje vědomí po tom, co se stalo, opravdu získalo schopnost oddělit se od těla? A žít svůj vlastní život? Ale stále si uvědomuji, že jsem já! V pokoji není zrcadlo. Ale mé ruce jsou moje. Moje nohy jsou také moje. Mám mateřské znaménko na pravé tváři. Můžu se ho dotknout. Což občas dělám. Jen pro případ. Takže…
A co to znamená, se pokusím vysvětlit. Budu však muset začít zpovzdálí. Nebo spíše zpovzdálí. Protože „zpovzdálí“ se mi zdá neslučitelné s mým (naším – nevystupujte z něj, ať se snažíte sebevíc!) ponořením do minulosti. Příliš krátké. „Zpovzdálí“ znamená, že jste si dnes minulost od sebe vzdálili natolik, že při pohledu na ni riskujete, že ztratíte ze zřetele některé detaily. Možná velmi významné. Takříkajíc určující. Z minulosti – budoucnost. Ale na druhé straně – „Tváří v tvář / Nevidíte tvář. / Velké věci jsou vidět zpovzdálí“ – řekl básník a jako by to zpečetil. Takříkajíc trefil hřebík.
. Nedokážu přesně určit, kolik let uplynulo. Ale myslím, že to není méně než pět. Nebo sedm. Možná méně, možná více. S největší pravděpodobností více. Nicméně na tom nezáleží.
Takže. Kdysi dávno žil jeden vědec. To jsem já. A nejen vědec, ale muž se světovou reputací. V poměrně úzké oblasti svých zájmů a práce. V „celém pokřtěném i nepokřtěném světě“ (pokud si dobře pamatuji, čímž si v tuto chvíli nejsem jistý) bylo osm nebo deset lidí jako on. Polovina „u nás“, zbytek „tam“. Kde přesně, to mi bylo jedno. Setkávali jsme se na konferencích, sympoziích, kongresech atd. se záviděníhodnou pravidelností. Publikovali jsme články v časopisech, které byly pro širokou veřejnost nejasné. Dopisovali jsme si. Ptali jsme se navzájem. Odpovídali jsme na ně. Někdy společně, někdy odděleně. Tento kruh nebyl úzký kvůli bdělé a pilné ochraně našeho malého světa. Ne. Prostě to, na čem jsme pracovali, bylo tak exotické, že jen velmi, velmi málo lidí dokázalo prorazit mnohovrstevnatým systémem konceptů, idejí, experimentálních dat a teoretických výpočtů, které vznikaly po celá desetiletí. Ale my, kteří jsme uspěli, jsme se v tomto chaosu, který byl pro ostatní nepochopitelný, cítili svobodní a nezávislí.
Ale, jak se ukázalo, jen prozatím. S odstupem času (význam pojmu „odstupný pohled“ vyžaduje trochu zamyšlení) si nyní myslím, že jakýkoli malý uzavřený systém není ve skutečnosti izolovaný, ale zabudovaný do jednoho (!) společného systému, jehož zákony fungování je nemožné spolehlivě stanovit. Zvláště je nelze redukovat na dva nebo tři postuláty. Z nichž „racionální mysli“ odvozují (jak si myslí!) vše, co existuje, bez alternativy. A pak s neuvěřitelnou silou a energií tyto „zákony“ vnucují ostatním. Někdy docela úspěšně a na dlouhou dobu. Ale v určitém okamžiku se Systém začne bránit, opravovat a měnit to, co bylo učiněno. A pak dojde k selhání, které pocítí všichni. Porušení sledu akcí a činů. Vznikají a rozvíjejí se nekontrolované (kým, jak?) procesy. Ale ve skutečnosti se jedná jednoduše o eliminaci něčeho cizího, přineseného zvenčí. Jak? A k tomu se blížím. Ukazuji to, takříkajíc, vlastním příkladem. Možná ostatní budou následovat svými vlastními příklady, co?
Dobře, rozptýlil jsem se. Budu pokračovat.
Nastal čas. Zdá se, že všechno je možné, ale zároveň není. Je to možné, protože – vezměte si, co chcete. A od koho chcete. Není to možné, protože těch, kteří chtěli brát, bylo mnoho. A těch, kteří věděli, jak brát – jen pár. A tito „experti“ vytvořili speciální Systém. Ve kterém je to zároveň možné i nemožné. A oni rozhodli – kdo smí a kdo ne. A tak to začalo. (Panebože, proud mě zase odnesl někam na stranu! Bylo by hezké do nějakého zapadákova. Kde můžete nehybně ležet s rozpaženýma rukama a přemýšlet, přemýšlet…)
. Ano, ale měl jsem štěstí. Nebyl jsem vtažen do víru „všechno je možné“. Nebyl jsem vyhozen na skály „nic není dovoleno“. Nějak se samo od sebe stalo, že jsem mohl zcela volně plavat v proudu řítícím se k neznámému cíli. Jak po proudu, tak proti němu. A nikdo mě nezastavil. Protože ti, kteří byli „tam“, se oddělili od těch, kteří byli „tady“. A z těch, kteří byli „tady“, se téměř všichni přesunuli „tam“. A vytvořila se profesionálně opuštěná prázdnota, kterou jsem začal zaplňovat a nakonec jsem ji zaplnil. Proč jsem nikam nešel? Nevím, tak se to prostě stalo. Lituji toho? Myslím, že ne. V mém současném stavu je možné chytit myšlenky, které mi opustily hlavu, a vrátit je zpět kdykoli a kdekoli. A nikdo mi v tom nemůže zabránit.
Ale zase odbočuji. Zkrátka. Moje práce v té „neklidné“ době mi umožňovala dělat, co jsem mohla a chtěla. A to mi zase dalo možnost nejen dál pracovat, ale i žít. Uspokojovat všechny potřeby. Téměř bez mé námahy. Protože pro někoho, kdo ovládá mnoho věcí, se vždycky najdou tací, kteří za drobky padající ze stolu nenápadně poskytnou pohodlí a komfort. Na každodenní úrovni. Což nikdo nezrušil a myslím, že zrušit ani nebude moci. I teď, když reprezentuji něco jiného…
A pak. Můj „panský dům“ – tak říkám svému venkovskému sídlu – měl všechno: uličky, rybník s altánkem na ostrůvku uprostřed a dům se štítem à la osmnácté století. Jen s výplní současného století. Tento panský dům jsem zdědil po podnikateli, který zkrachoval (nebo ho někdo a z nějakého důvodu zruinoval?) první vlny hromadného dělení v režimu „všechno je možné“. Neví se, odkud se vynořil, ale ví se, kam se ponořil. Tam, odkud není návratu. Získal jsem to a mnohem snáze a bez větší námahy. Spíše ne tak – určité úsilí se samozřejmě vynaložilo. Ale protože proces generování myšlenek je proces nepřetržitý (ne pro každého!), pak lze i proces realizace mentálních „emanací“ učinit nepřetržitým. Což se mi do jisté míry podařilo. Proto je tu možnost obejít se bez ohlížení se na „můžu – nemůžu“. Nyní se pro mě stalo nechat myšlenky volně plynout, pak je chytat a vracet zpět obtížnou, ale vzrušující hrou. Nic víc. Ale pak.
Pak jsem se cítila jako Demiurg. Nic víc, nic míň! Schopná tvořit, ničit a znovu tvořit. Tvořit. Přeskupovat, -vytvářet, -revizovat. Chtěla jsem dodat “-létat”, ale nebylo to nutné. Všechno šlo bez zjevné námahy. Samozřejmě kromě neustálé “produkce myšlenek”. Ty (myšlenky) se svobodně a radostně rodily v mé hlavě, dosáhly dospělosti, spojily se v manželském svazku, porodily stejně dokonalé potomky (tehdy ještě uvnitř mě, a ne venku!). Přirozeně jsem je musela hlídat, krmit, trpělivě vychovávat, někdy být přísná. Ach, byla to nádherná doba! Byla jsem opojena svobodou (zase, zase tou temnou esencí!). Ve všech jejích významech. Bohužel je pro mě teď těžké formulovat, v jakých přesně. Ale jasně si pamatuji, že jsem žádná omezení nezažívala. Například jsem do naší městské zoo dala zakrslého slona. Možná dodnes na domě, kde je tento slon chován, visí plaketa: „Slon Mitrich byl darem od čestného občana našeho města toho a toho a je pod jeho patronátem.“ Proč se ten slon jmenuje Mitrich? Kdo sakra ví! Možná proto, že mu pod spodním rtem rostl chomáček chlupů, připomínající zanedbané vousy lstivého, veselého rolníka? A obecně byl celý vrásčitý. Řekl bych „jako dědeček“. Mám podezření, že naše dojmy se shodovaly s „pojmenováním“ slona. Alespoň si to teď myslím. A co jsem si myslel tehdy – dnes už neznám.
No, k čertu se slonem. I když, musím říct, když jsem pozoroval reakce svých spoluobčanů na tuto událost (proces dávání byl podle toho uspořádán), uvědomil jsem si, že mohu ovládat chování navenek heterogenního davu, který dosáhl určité kritické masy. A napadlo mě (teď bych řekl – vletěl) provést určitý sociopsychologický experiment. Identifikovat právě tuto „kritickou masu“. Zjistit, kdy (jak učili filozofičtí klasici) se „kvantita mění v kvalitu“. Tento experiment mimochodem zapadal – a docela organicky – do kontextu určitého problému, který jsem již rozvíjel (s dobrým, a na ty poměry dokonce velmi dobrým, materiálním zabezpečením), jehož cílem bylo vytvořit model kontrolovaného chování jedince v masě lidí. Bez ohledu na sociální status, profesní orientaci, genderovou stratifikaci. Práce šla, ale trochu těsno, protože jsem se musel vypořádat s dobrovolníky. Kterých bylo v době začátku ničení relativní stability málo. Ale když se všechno „začalo točit, točit a závodit jako kolo“, otevřely se dechberoucí možnosti…
A bylo to podmanivé. Tak podmanivé, že jsem se ocitla v situaci, ve které jsem se ocitla. No a co? Dobře mě krmí, jednou týdně mě vykoupou a když je to potřeba – ostříhají mi vlasy, oholí. Místnost je samozřejmě trochu malá a není zařízená jako moje kancelář. No a co? „Duch dýchá, kde chce.“ Okno je ale zakryté sítí (kromě nadsvětlíku). Brání to mým myšlenkám, aby uletěly za hranice tohoto omezeného prostoru. A přesto se jim to někdy podaří. A když se ke mně vrátí a já je vrátím, vnější svět se mi otevře z ještě jiné strany.
Pokračování – v № 6
