Sedmdesátá léta minulého století. Grandiózní stavební projekty století, romantika stavebních oddílů. Tehdejší studenti se do takového oddílu dychtivě přidávali. Samozřejmě více než možnost vydělat si během léta nemalé peníze, což v té době bylo docela dost, studenty lákala romantika, bylo, jak se říká, cool stát se členem studentského stavebního oddílu. Koneckonců, ne každý, kdo se chtěl přidat, byl přijat a většina studentů neměla jinou možnost než se závistí dívat, jak na konci srpna do Jakutska přijíždějí mladí muži a ženy v uniformách bojovníků studentských stavebních oddílů z různých částí republiky.
Na jaře roku 1984 se velitelství stavebních oddílů Jakutské státní univerzity rozhodlo vyslat do osady Bělá Gora v Abijském okrese dva oddíly – Marykčan z katedry fyziky a matematiky a Čajka z katedry historie a filologie. Mladá, rozvíjející se osada potřebovala střední školu. Velitelem Marykčaanu byl jmenován Voloďa Ivanov a z Čajky Zarja Alexejeva. Jednalo se o unikátní projekt, protože, jak nedávno vzpomínal Vladimir Ivanov, nebyl nikdy předtím ani potom zopakován.
Pamatuji si, jak se bojovníci dvou stavebních čet vyhrnuli na břeh Indigirky v hlučné, veselé hordě: „Ahoj, Bělá Gora!“ Měli jsme tu strávit dva letní měsíce. V mladé osadě, regionálním centru Abyjského ulusu, který se sem nedávno přestěhoval z Družiny, žil život naplno. Kromě našich čet tu bylo i spousta stavitelů z jiných regionů naší rozlehlé země. Škola, jejíž skelet již čekal na vnitřní úpravy, musela být do podzimu hotová rychlým tempem. Obecně bylo hodně práce. My, dívky z prvního ročníku, které jsme neměly žádné stavební zkušenosti, které jsme takříkajíc nikdy necítily střelný prach, jsme pracovaly hlavně na takzvaném zásypu. Byla to velmi těžká, únavná práce – den co den v letním vedru šplhat po vratkém žebříku s těžkými nosítky a sypat zeminu do bezedné jámy, která jako by neměla konec ani okraj. Obzvláště nás trápily celé mraky pakomárů – komárů a smůr, před nimiž nebylo úniku. Byly všude, plavaly v polévce a kompotu, lítaly do nosů, očí. Trvalo nám dlouho, než jsme si na ně zvykli.
Ale nenechali jsme se odradit, mládí si vybralo svou daň. Během přestávek na kouření se neustále ozývaly vtipy, smích a písně. Jídelna, letní dřevěná provizorní chatrč, byla s něčí lehkou rukou pojmenována ni víc ni méně než kavárna „Chaimary“, která spojila názvy našich oddílů. Brzy byla složena píseň na melodii tehdy populární písně Edity Piekhy „Manzherok“:
Píseň se jmenuje „Chaimary“
Přátelství je „Chaimary“
Toto je naše místo setkání – „Chaimary“!
Píseň byla obecně stálým průvodcem našich bojovníků. Naše dívky a kluci z katedry fyziky a matematiky zpívali úžasně dobře a ti druzí zpívali na kytaru. Každou sobotu tančili v místním klubu, dokud se nerozpadli. Brzy se vytvořily první páry – jak by to mohlo být jinak! V červnu zažívají za polárním kruhem bílé noci a ačkoli se v Indigirce nedá koupat – voda je tam i v létě ledová jako olovo – procházka po břehu této severně drsné, ale velmi krásné řeky byla nezapomenutelná.
První měsíc práce utekl nepozorovaně. V těch letech stavební čety nejen stavěly, ale musely také vykonávat kulturní a masovou práci a pomáhat místnímu obyvatelstvu se zemědělskými pracemi. Proto byl z bojovníků dvou družstev zorganizován agitační tým, který měl pomáhat sekat seno a současně pořádat koncerty v několika vesnicích. Velitelem byl jmenován Boris Bubyakin z „Marykchaanu“. Jeho součástí byli zpívající a tančící bojovníci: Feďa Šarin, Osja Čarin, Vasena Everstovová, Nataša Djačkovská a Ljuda Mochnačevská, Toma Fedorovová, Valja Afanasjevová – jako moderátorka, Káťa Danilovová – jako fotografka a já, zřejmě jako bezplatný doplněk, protože, jak si teď vzpomínám, během koncertů jsem seděla v sále s diváky.
Pro mě to byly dosud neznámé, nezapomenutelné dojmy – žít ve stanu v lůně divoké, civilizací nedotčené přírody v oblasti Ottooch Atakh, vstávat za úsvitu, mýt se ve studené řece a pomáhat hrabat voňavé seno, vařit jídlo na ohni a večer u něj sedět a poslouchat písně na harmoniku Osky Čarina. Jak se říká, než jsme se stačili ohlédnout, léto uběhlo, museli jsme se vrátit na Bělou Goru, kam nás přivezl vrtulník, a my, stejně jako Čatskij, jsme se z lodi dostali na ples na rozlučkovou hostinu u příležitosti konce stavební sezóny.
Zdá se, že od té vzdálené doby uplynula celá věčnost. O to příjemnějším překvapením bylo pozvání na výročí naší Ljuby Borisovové (rok po Bělé hoře se Ljuba stala velitelem „Čajky“). Obecně vzato, jak se zdá, nastal věk, kdy výročí jdou jedno za druhým v řadě. Ale nebylo to úplně obyčejné výročí a jak náš velitel okamžitě varoval, bude večer „Čajka“, večer vzpomínek, kde se sejdou bojovníci stavebního oddílu s touto geografií stavenišť: Bělá Gora-74, Čukar-75 a Moma-76. A bývalí „čajkové“ se sjeli z různých koutů naší republiky – učitelé ruštiny a jakutštiny, dějepisu, zástupci ředitelů škol a další pracovníci, aby poblahopřáli svému veliteli k výročí. Celý večer jsme zpívali své oblíbené písně s harmonikou a vzpomínali na naše mládí, které se, jak se říká, nikdy neopakuje, ale zdá se, že ten večer se všem podařilo na chvíli zapomenout na svůj věk a znovu se proměnit v „švihácké, veselé lidi, kteří žijí od schůzky k schůzce“.
Zvláštní úcta naší Ljubě, pozitivnímu člověku ve všech ohledech, chytré a krásné ženě, úžasné matce, která vychovala tak dobré děti. Po vybudování školy ve vesnici Čukar byla Ljubě jako nejlepší velitelka stavebního družstva, které vyhrálo socialistickou soutěž, udělena „Řád cti“.
Hned po večeru se přes WhatsApp rozesílaly poděkování: „Děkuji za večírek!“, „Děkuji za setkání s mým mládím!“, „Ljubo, děkuji za všechno!“, „To byl úžasný večerní překvapení!“ Díky tomuto výročí jsme se setkali s našimi spolužáky a některé z nich jsme neviděli možná od promoce. A jen Ljuba, naše legendární velitelka, mohla vymyslet toto – udělat z jejího výročí večer stavební brigády „Čajka“. V těch letech – v 70. letech minulého století – měly stavební brigády velký význam ve studentském životě, a samozřejmě nejen ve studentském. Každá fakulta univerzity měla svou brigádu, nebo i několik. Naše „Čajka“ byla mezi dívčími brigádami nepochybně lídrem. Je škoda, že hnutí stavebních oddílů tehdy začalo upadat, chřadnout, a proto se nyní nelze radovat z toho, že stavební oddíly se postupně oživují, ale stále zdaleka ne v jejich dřívějším rozsahu. Vzpomínám si, jak se před několika lety, konkrétně v roce 1999, z iniciativy téže Ljuby Borisovové sešly dva stavební oddíly – „Čajka“ a „Marykchaan“, aby oslavily dvacáté páté výročí své společné práce na výstavbě střední školy ve vesnici Belaya Gora. Toho dne se v budově KFEN konalo setkání s aktivisty rodícího se hnutí stavebních oddílů. Zdá se tedy, že toto hnutí má před sebou ještě dlouhou cestu a studentské stavební oddíly brzy znovu získají svou dřívější sílu a přispějí k rozvoji své rodné republiky.
